Psychohygiena, nebo také duševní hygiena, je takový soubor opatření, cílem kterého je chránit duševní zdraví a zvyšovat odolnost člověka – v tomto případě dítěte vůči škodlivým vlivům. Smyslem takových opatření je potom docílit vnitřní duševní vyváženosti dítěte, přiměřeného sebevědomí bez vnitřních konfliktů a psychických obtíží. V pedagogickém procesu mateřské školy je nutné vycházet z několika základních předpokladů: prvním je vůbec nutnost souhlasu rodičů s programem školy a vzájemné vyjasnění si základních principů školního programu, cílů programu, forem práce s dětmi. Prostor pro vlastní komunikaci s rodiči se daří někdy do procesu ve škole obtížně zařadit a děti se tak mohou ocitnout ve dvou vzájemně si odporujících prostředích – dítě se tak může ocitnout ve vnitřním konfliktu mezi dvěma autoritami – autoritou mateřské školy/ v osobě paní učitelky/ a autoritou rodičů, kteří zpochybňují poznatky dítěte ze školy. Rodiče by měli být seznámeni s programem školy ještě před tím, než je dítě do školy přijato a alespoň ústně vyslovit souhlas s vlastním programem, jeho klíčovou myšlenkou a cílem programu. K upevnění vnitřní rovnováhy a optimálního duševního zdraví nepochybně přispívá i řád jako součást optimální životosprávy. Střídání aktivních chvil s možností odpočinku nastavené vývojovým potřebám dětí upevňuje a udržuje i jejich duševní kondici. Je známé rčení „čas k jídlu, čas k dílu“ a my můžeme ještě dodat – čas k odpočinku. Někdy se vstřícnost k potřebám dětí zaměňuje s vycházením aktuálnímu chtění dítěte s představou, že dítě, kterému je nabídnut strukturovaný čas, je omezováno a deformováno. V rámci respektování potřeb dítěte je také potřeba opory a jistoty ve formě vedení. Dodržováním jakési struktury činností – i těch pasivních/relaxace/ je dítěti umožněno vytvářet si důvěru ve svět kolem sebe, jistotu, že nejsou ve vzduchoprázdnu a tím je možné budovat i jejich sebedůvěru. K tomu by mělo sloužit vlastní zakomponování programu do vnitřní struktury školního života. Pravidelné zařazování programu a seznámení dětí s nabízenou aktivitou umožní také odbourat tenzi zejména úzkostných dětí v očekávání neznámého úkolu. Při vlastní struktuře programu je nutné počítat i s vývojovými faktory u dětí – jejich schopnosti učení se, schopnosti udržet potřebnou koncentraci pozornosti na úkol. Optimální formou je střídání aktivních forem učení – spolu s využitím činností a forem relaxace – je možné využít prvků dětské jógy, relaxace pro děti anebo i pohybové relaxace. Koncem každé aktivity děti by měly mít možnost poskytnout zpětnou vazbu – tím se také upevňuje jejich sebejistota a sebepojetí v tom smyslu, že jsou respektovány. Celý program by měl být zarámován pravidly - mantinely, ve kterých se děti pohybují. Pro děti by mělo být jasná dohoda o tom co dělat když:
Závěrem bych se chtěla dotknout i momentu psychohygieny pedagogů – protože jen stabilní a vyrovnaný pedagog může dětem poskytnout odpovídající podporu. K tomu slouží vzájemné sdílení na pracovišti a v případě možnosti i supervize jako odborná i lidská podpora zvenčí. PhDr. Václava Masáková (ředitelka Pedagogicko-psychologická poradny pro Prahu 1, 2 a 4) |